Aplikovaná ekonomie - Seminární práce

From Waritkova wiki
Jump to navigation Jump to search

Úvod

Inflace ve své nejzřetelnější podobě, tedy zvyšování cen, se dotýká každého z nás. Zároveň ale jde o velmi významný makroekonomický ukazatel, který spolu s nezaměstnaností mnoho prozrazuje o stavu ekonomiky dané země v určitém časovém období. Obrovský vliv má tato veličina také na výši úrokových sazeb jak u dluhů tak při spoření.

Tato práce se zabývá vývojem inflace v České Republice v letech 2001-2011. Pokusí se analyzovat dopady státních opatření z pohledu vývoje míry inflace. Také zde bude navrženo, jaká opatření by bylo možno provést k omezení růstu míry inflace a jejímu případnému zastavení, popřípadě bude vysvětleno, proč autor některá řešení nepovažuje za úplně vhodná.

Co je to inflace

Zjednodušeně řečeno, inflací se rozumí růst cenové hladiny zboží a služeb v čase. Také ji lze chápat jako snížení kupní síly peněz. Změnu této cenové hladiny za určité období udává tzv. míra inflace, která se vypočítává jako poměr vybraného cenového indexu na začátku a na konci daného období.

Různé typy cenových indexů jsou pak vhodné k výpočtu dopadu inflace na rozličné ekonomické skupiny.

  • Deflátor HDP - jedná se o nejkomplexnější index, není založen na spotřebním koši jako ostatní, ale zahrnuje v sobě změnu cen veškerých statků v ekonomice.
  • Index spotřebitelských cen - označován též jako CPI, je založen na spotřebním koši spotřebovávaném průměrnou domácností, je tvořen několika sty položek, z nichž každá má svou váhu. Jelikož tyto váhy jsou počítány pro fiktivního “průměrného člověka”, může tento index být odlišný od reálné spotřeby konkrétního člověka. Díky náročnému zjišťování obsahu a vah spotřebitelského koše se pak jeho úpravy provádějí pouze jednou za delší časový úsek (obvykle pět let). Existuje zde také reálná možnost zkreslení způsobeného kvalitou, které způsobuje nadhodnocení míry inflace.
  • Harmonizovaný index spotřebitelských cen - HICP, jedná se v zásadě o stejnou metodiku jako v případě CPI, obsah a váhy spotřebitelského koše pak jsou harmonizovány napříš státy Evropské Unie které zavedly euro. Zásadními rozdíly oproti CPI je inkorporace obyvatelů venkova do spotřebitelského koše a skutečnost, že se vždy počítá s nájemní cenou bydlení.
  • Index cen výrobců - označován též jako PPI, bývá specifikován různě pro rozličné odvětví a obory. Podobně jako CPI pracuje s fixními váhami položek spotřebního koše, obvykle určenými dle struktury tržeb. Narozdíl od CPI se na tomto indexu neprojevuje vliv zdanění. Využívá se převážně k výpočtu reálného růstu ekonomiky.

Různé ekonomické školy se velmi liší ve svém názoru na inflaci. Zatímco Keynesiáni obvykle podřizují měnovou politiku co nejvyšší zaměstnanosti, monetaristé před jejich přístupem varují a spíše preferují nižší a stabilní inflaci, která umožňuje vyrovnávat množství peněz a objem zboží tak, že se celková cenová hladina příliš nemění nebo mírně roste.

Příčiny inflace

Cenová hladina je vyjádřením vztahu mezi celkovým množstvím peněz v oběhu a celkovým množstvím služeb a statků, za které je možno tyto peníze směnit. Množství peněz je obecně ovlivňováno převážně rozhodováním centrální banky, naopak na množství služeb a statků mají vliv převážně tržní síly a produkční schopnost hospodářství.

Příčiny na straně nabídky

Jednou z hlavních příčin na straně nabídky je růst cen materiálových zdrojů a to z důvodu jejich postupného vyčerpávání a zhoršování výtěžnosti.

Poměrně výrazně zda také působí tzv. populační vliv, převážně změna poměru mezi produktivními a neproduktivními členy společnosti. Vzroste-li totiž podíl neproduktivní části obyvatelstva (dětí a důchodců) tak při zanedbání ostatních vlivů dochází k poklesu nabídky vůči poptávce.

Naopak protiinflačně působí růst produktivity práce. Vzrůst množství služeb a statků, které jsou na daném trhu nabízeny způsobí, že je možno za totéž množství peněz koupit více. A tedy, čím rychleji roste produktivita, tím rychleji roste kupní síla peněz. Před zřízením centrálních bank, které mají v rámci monetární politiky možnosti, jak inflaci regulovat, proto nebyla deflace až tak vzácným jevem.

Z krátkodobých vlivů na inflaci ze strany nabídky lze například jmenovat lokální přírodní katastrofy, které mohou způsobit výpadek produkčních kapacit (jako příklad si lze vzít povodně v Thajsku, díky kterým došlo celosvětově ke značnému zvýšení cen pevných disků) nebo technické infrastruktury. Působit zde také může skoková změna ceny suroviny (například u ropy). Těmto změnám se však ekonomika po čase přizpůsobuje a proto nemají dlouhodobý vliv na cenu.

Příčiny na straně poptávky

Mezi základní příčiny na straně poptávky lze zařadit růst množství peněz při stejné velikosti trhu a růst poptávajících při neměnném množství peněz.

V dnešní době mají na množství peněz vliv pouze centrální banky, které mohou množství oběživa regulovat buď emisí nových peněz nebo naopak stahováním peněz z oběhu. Stejný princip pak lze uplatnit na bezhotovostní sektor (banky) pomocí zvyšování a snižování úrokových sazeb.

Na velikost trhu pak působí populační růst/pokles a vliv zahraničních investorů. Zatímco populační změny působí pouze pozvolna a ekonomiku ovlivňují pouze v řádu procent, příliv zahraničních investorů může cenovou hladinu ovlivňovat velice výrazně až skokově.

Velmi výraznou psychologickou příčinou pak je očekávání. V případě, že populace očekává ekonomický růst, dochází k růstu poptávky, naopak v očekávání recese dochází k zadržování peněz jelikož lidé čekají na další propad cen.

Dlouhodobě cenovou hladinu také ovlivňuje poptávka po držení peněžních zůstatků. Pokud mají lidé zájem držet větší zásobu peněz k hotovosti, vede to k růstu kupní síly peněz a převisu nabídky nad poptávkou, což následně vede k poklesu cen. Naopak pokud lidé z nějakého důvodu nemají zájem držet peníze, míra inflace se zvyšuje z důvodu, že poptávka převyšuje nabídku. Drobné změny v poptávce po držení peněz obvykle nejsou přiliš významné. Avšak v případě nezodpovědné měnové politiky centrální banky mají lidé tendenci utíkat k reálným hodnotám, což vede k prohloubení inflace a v závěrečné fázi ke zhroucení peněžního oběhu.

Metody inflace

V případě mincí vyrobených z drahého kovu, je zvyšování množství peněz poměrně složitou záležitostí. Buď je nutno daný drahý kov vytěžit, což je velmi nákladný proces, nebo jej nahradit něčím levnějším. V tomto případě je nutno z oběhu stáhnout všechny existující mince, což zabere nějaký čas. Poté je třeba také provést novou ražbu, což opět není úplně triviální věcí. Na druhou stranu, ten kdo takovéto znehodnocení měny provede, dosahuje čistého výdělku, který odpovídá množství drahého kovu, o který mince ochudil, jedná se o tzv. seigniorage.

V případě papírových bankovek je již situace o mnoho jednodušší, tisk je o mnoho méně náročný proces než ražba mincí. Díky tomu však může inflace papírových peněz dosahovat obrovských rozměrů, jako příklad lze uvést německou marku po 1. světové válce.

V současné době částečných bankovních rezerv a díky existenci centrální banky pak dokonce ani není potřeba většinu peněz tisknout, ve formě bankovek se vyskytuje pouze malá část peněz. Zbytek jak pak reprezentován pouze jako data o bankovních účtech. V případě úplné absence kontrolních mechanismů by pak tedy bylo velmi jednoduché vytvořit hyperinflaci, avšak tato možnost díky propojení světových ekonomik příliš nedává smysl. 

Vývoj inflace v České republice

Rok 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011
Míra inflace 1,8% 0,1% 2,8% 1,9% 2,5% 2,8% 6,3% 1% 1,5% 1,9%

Jak je možno vidět na této tabulce, míra inflace v ČR se za posledních deset let, s vyjímkou roku 2008, drží okolo dvou procent. Ve svém vývoji také kopíruje křivku celoevropského vývoje této veličiny, opět s vyjímkou roku 2008.

Vzhledem k tomu, že míra inflace osciluje okolo stabilní střední hodnoty dvou procent, značí to, že Česká Národní Banka odvedla poměrně dobrou práci při cílování inflace na výslednou hodnotu okolo tří procent.

V posledních letech má na inflaci zásadní vliv provázanost české měny s eurem a dolarem. Díky tomu, že jak Evropská Centrální Banka tak FED vypouští nové peníze do oběhu, reálná hodnota eura a dolaru postupně klesá.

Po významném poklesu v roce 2009 začíná míra inflace opět stoupat, zvláště vezmeme-li do úvahy odhad pro rok 2012 který je cca 3,5%.

Před rokem 2008

V letech 2002 až 2007 se křivka míry inflace shoduje s růstem české národní ekonomiky a také odpovídá inflačním cílům Evropské Centrální Banky.

Rok 2008

Z výše napsaného poměrně jasně vyplývá, že v roce 2008 muselo dojít k zásadním vnějším změnám, které měly na míru inflace vliv.

Konkrétně, v roce 2008 došlo ke zvýšení snížené sazby DPH na 9%, což se značným způsobem promítlo do zvýšení cen základních potřeb, například jídla. Zároveň také koncem roku 2007 došlo k zrychlení růstu cen potravin. K těmto vlivům se přidává zavedení ekologických daní a zvýšení spotřební daně u alkoholu a tabáku.

Některé zdroje také uvádějí, že na zvýšené míře inflace se nezanedbatelnou měrou podepsalo i zavedení regulačních poplatků ve zdravotnictví, avšak jejich reálný vliv je poměrně malý.

Většina výše popsaných vlivů má však pouze jednorázový vliv na nárůst cen, a proto se jejich vliv projevuje skokově zvýšenou mírou inflace.

Naopak v dlouhodobějším horizontu na inflaci působil výrazný pokles ceny ropy, opožděně následovaný poklesem ceny zemního plynu (ten se již promítl převážně do roku 2009). Díky těmto dvěma faktorům také mohlo dojít ke snížení cen potravin díky redukci nákladů na jejich výrobu a dopravu.

Dalším vlivem, který se mohl poměrně zásadním způsobem podepsat na inflaci byl poměrně razantní nárůst ceny nemovitostí v letech 2007 a 2008.

Také je třeba podotknout, že rok 2008 byl posledním rokem zásadního ekonomického růstu před hospodářskou krizí a tedy právě vrcholilo očekávání růstu platů a cen.

Po roce 2008

Také díky působení krize začala klesat míra inflace do té míry, že v některých měsících roku 2009 přestoupila až do deflace.

Díky nízkým úrokovým sazbám jak Evropské Centrální Banky je teoreticky možný poměrně rychlý nárůst míry inflace, ekonomika se ale ještě nezotavila z krize a proto je tento nárůst mnohem pozvolnější.

Na pouze pozvolném nárůstu míry inflace v roce 2010 se podepsalo zejména výrazně nižší tempo růstu cen potravin, než ČNB očekávala. Významný vliv zde také sehrál pomalejší nárůst cen u regulovaných komodit a regulace nárůstu cen pohonných hmot.

Výrazným faktorem, který se projevil v růstu cen pro rok 2011 je také postupné nasycení poptávky po práci v Číně a s tím také spojený růst mezd. Průměrný plat zaměstnance pracujícího zde v exportním odvětví roste meziročně cca o 30%, což se samozřejmě projevuje i v cenách výrobků dovážených z Číny.

Očekávání na rok 2012 a dále

Meziroční míra inflace pro rok 2012 je odhadována na zhruba 3,5%, což by odpovídalo trendu růstu inflace z konce roku 2011. Na jejím nárůstu se podílelo několik faktorů, především z oblasti bydlení a potravin. Ke zdražení také došlo díky citelnému zvýšení snížené sazby DPH na 14%.

Nárůst cen byl zaznamenán v oblasti pohonných hmot a díky tomu všeobecně vyšším nákladům na veškerou dopravu zboží. Naopak klesla cena elektroniky a ošacení.

Díky poměrně vysoké a neklesající úrovni nezaměstnanosti na druhou stranu nelze očekávat příliš drastický vzrůst cen, jelikož ten by, bez dodatečného zvyšování mezd, způsobil pokles poptávky. A přílišnému zvyšování mezd pak brání nasycenost pracovního trhu ve většině odvětví.

K výraznému navýšení inflace v posledních měsících roku 2012 také přispívá skutečnost, že od listopadu dojde ke zvýšení ceny zemního plynu.

Tento nárůst míry inflace zatím sám o sobě není příliš nebezpečný, bylo by však žádoucí, aby se ji do dalších let podařilo buď udržet na stejné úrovni nebo ještě lépe snížit kousek pod tři procenta. Tento cíl by neměl být nedosažitelný díky alespoň částečným úsporám ve výdajích státu.

Opatření do budoucna

Jedním z možných opatření, která by bylo možno provést ke snížení míry inflace je opětovné snížení snížené sazby DPH, což se projeví v poklesu cen základních potravin a jiných potřeb běžného života. Zároveň by díky tomu došlo k lehkému oživení ekonomiky díky zvýšení poptávky po kvalitnějším zboží z těchto kategorií.

Na druhou stranu, v současné době je možné i paradoxně opačné opatření. Díky dalšímu zvyšování daňového zatížení se sníží množství peněz, které je průměrný člověk ochotný utratit, což má bohužel za následek pokles poptávky, díky kterému je pak pravděpodobné, že dojde k celkovému snížení cenové hladiny. Tato cesta však není příliš vhodná právě kvůli důvodům popsaným níže.

Nejběžnější metodou snižování inflace je zvýšení úrokových sazeb, díky čemuž klesá agregátní poptávka a tedy i ceny. Tento krok ale má za následek ekonomickou recesi. Její hloubka a délka pak závisí na více faktorech, asi nejvýznamnější z nich je to, jak moc se zvedla sazba. Pokud se tento krok provede skokově, má to za následek sice hlubší recesi, která zato trvá výrazně kratší dobu. Pomocí postupného zvyšování by pak došlo sice k recesi mnohem méně hluboké, ale trvala by déle.

Ideální cestou by se mohlo zdát být omezení výdajové stránky fiskální politiky, i z důvodu snížení rychlosti růstu státního dluhu. Zásadní otázkou však je, kterých výdajových položek rozpočtu by se toto omezení mělo týkat a jak by takovýto krok byl přijat veřejností.

V zásadě by bylo možno snížit míru inflace pomocí restriktivnější monetární politiky, tedy stahováním volných peněz z oběhu. Toto opatření by však bylo značně kontraproduktivní, neboť by zároveň došlo k masivnímu zvýšení nezaměstnanosti a celkovému oslabení a zpomalení ekonomiky.

Ukazuje se tedy, že za současného stavu by byla nejvhodnější kombinace několika výše popsaných opatření, díky čemuž je možné minimalizovat jejich negativní dopady na ekonomiku.

Proč není vhodné dále příliš snižovat míru inflace?

Obecně se má za to, že nízká stabilní míra inflace je pro ekonomiku prospěšným faktorem. Díky tomu, že jsou ceny statků směrem dolů v zásadě neflexibilní, je usnadněno provádění automatických přizpůsobovacích procesů v ekonomice. V případě poklesu zájmu o některý statek totiž stačí jen zpomalit růst jeho ceny až do doby, než se přizpůsobí poptávce.

V současné době je názor většiny expertů takový, že ideální míra inflace z hlediska jejích nákladů a přínosů by se měla pohybovat v rozmezí mezi dvěma a čtyřmi procenty.

Díky inflaci také dochází k nominálnímu nárůstu platů. Tento aspekt má bohužel dvě strany mince. Vyšší míra inflace je pozitivní pro dlužníky, jelikož právě díky nárůstu výše platu je možno dluh s pevnou výší snadněji splatit, což je při dnešní míře zadlužení obyvatelstva jednoznačně pozitivní dopad.

Na druhou stranu, díky zvýšení platů může poměrně snadno dojít k deformaci daňového systému, mnohem větší riziko pak hrozí hlavně u progresivního zdanění příjmů, protože narůstá reálná míra zdanění. Také může snadněji docházet k zaměňování nominální a reálné hodnoty platu.

Také deflace může mít na ekonomiku zničující vliv srovnatelný s vlivem hyperinflace. Ač je krátkodobý pokles cen vítaným jevem, jeho dlouhodobé trvání může mít za následek rozvinutí tzv. deflační spirály. Tímto jevem se rozumí pokles cenové hladiny, který má za následek snížení zisku firem, které díky tomu musí snižovat náklady a propouštět zaměstnance. To má poté za následek nárůst nezaměstnanosti a tudíž pokles domácí poptávky. Ceny tudíž klesají ještě níž. Začíná se projevovat faktor deflačního očekávání, lidé odkládají spotřebu v očekávání dalšího poklesu cen, tím dochází k opětovnému snížení poptávky. Díky tomuto zůstává nevyužita většina výrobních kapacit, opět rapidně roste nezaměstnanost a ekonomika se propadá do recese.

Další problém s deflací je skutečnost, že všechny evropské centrální banky strávily posledních několik desetiletí v boji s inflací a díky tomu mají jen velmi omezené nebo žádné zkušenosti s důsledky a řízením deflace.

Ostatně, pro příklad, jak se může projevit dlouhotrvající deflace není třeba jít příliš daleko do minulosti, stačí se podívat na ekonomický vývoj Japonska v rámci devadesátých let dvacátého století.

Závěr

Tato práce se pokusila osvětlit význam pojmu inflace, jeho funkci jako makroekonomického ukazatele a metody, kterými jej lze zjišťovat.

Během zkoumání vlivů, které ovlivňovaly míru inflace v ČR se ukázalo, že její ekonomika je poměrně úzce propojená s ekonomikou Evropské Unie a částečně také s ekonomikou Číny a USA, což by ovšem v dnešním globalizovaném světě nemělo být přílišným překvapením.

Také zde bylo ukázáno, že míra inflace v České republice se v posledních letech víceméně drží na poměrně nízké, ale stabilní výši. Tento fakt je dobrým ukazatelem pro českou ekonomiku a bylo by vhodné jej tedy do budoucnosti držet ve vytyčených mezích.

Bylo zde navrženo několik možností, jak dosáhnout případného snížení míry inflace pro případ, že by v dalších letech měla překročit její danou cílovou hodnotu. V obecné rovině by k tomuto úkolu měla plně postačovat Česká Národní Banka a veškeré nástroje, které má právě k tomuto účelu k dispozici.

Také jsem se zde pokusil vysvětlit rizika spojená s přílišným poklesem inflace, hlavně pak do jejích záporných hodnot.

Seznam použité literatury

  1. Patria.cz. Patria.cz [online]. 2012 [cit. 2012-11-07]. Dostupné z: http://www.patria.cz/zpravodajstvi/ekonomika/inflace/zpravy.html
  2. MALÁ, Barbora. Deflace vs. inflace. Čeho se bát víc?. [online]. 2010 [cit. 2012-11-07]. Dostupné z: http://www.patria.cz/zpravodajstvi/1705253/deflace-vs-inflace-ceho-se-bat-vic.html
  3. Doc. Ing. Stanislav Škapa, Ph.D. Skripta Aplikovaná ekonomie. VUT Brno.
  4. MANKIW, Gregory. Zásady ekonomie. Praha : Grada, 2009. ISBN 80-7169-891-1. (česky)
  5. ČSÚ: Míra inflace. [online]. [cit. 2012-11-07]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/mira_inflace